Dům rodiny Nobusake

Velká vila, kterou Shirovi a Sonadě koupil jejich otec, protože nechtěli být od sebe na intru.
Vila má vzadu obrovskou zahradu, na které tráví většinu času, když jsou doma.

*Společně se svou sestrou vešel do jejich nového domu. Dům byl tedy o hodně menší, než jsou zvyklí, ale tady budou alespoň jenom oni dva a ne padesát rodinných přátel a neustálý hluk. Samozřejmě uklízečky, kuchařka, zahradníci,.. to všechno tady bude na tom se měnit nebude nic, přece by nepracovali kdepak od toho tady mají právě tyto zaměstnance, které platí jejich otec.*Chm.. *Odseknul* Čekal jsem to teda větší.. *řekl s takových zklamaně znechuceným hlasem. Odložil si na věšák sako a šel si společně se Sonadou prohlédnout postupně celý dům a pozdravit jejich zaměstnance, kterým řekli, jak si co představují. Tedy přesněji, žádné odmlouvání na to oni nejsou zvědaví a kdyby náhodou chtěli zvýšit plat, tak ať se zkusí připlazit po kolenou k jejich otci, je to totiž vůbec nezajímá oni nic neplatí.* Pojďme se podívat na zahradu, ta už snad bude větší *Řekl s nadějí v hlase, přišli k dveřím vedoucím do zahrady a už přes ty šlo vidět, že je zahrada opravdu obrovská. Po levé straně velký altán s grilem a stolováním tak pro 10 lidí, což je zbytečné, protože tam stejně budou jen oni dva a po případě jejich otec, pokud je kdy přijede navštívit.. no po pravé straně je zase velký krytý bazén, za kterým se schovává tenisový kurt, vedle kterého je ještě takový, dá se říci, menší park.* Alespoň si vzpomněl, že rádi trávíme čas na zahradě.. tady se mi bude líbit *zahlásil vskutku nadšeně a šel si projít svou novou zahradu*

Vystúpila z auta následujúc svojho brata do domu, ktorý okomenatovala kliknutím jazyka namiesto použitia slov. Prijateľný. Nebolo to nič v porovnaní s vilou, v ktorej bývali doteraz, ale viac ani neočakávala od otca, ktorý sa ich snaží držať od seba a svojej novej rodiny, čo najďalej. Veľký dom by vzbudil priveľa pozornosti, že?
Vošla dnu, obzerajúc si všetko, čo len mohla. Služobníctvu sotva venovala pohľad a na bratov koment len kývla hlavou. "Aspoň nás nevyhodil na ulicu," riekla. Mali by mu byť vďační! Isteže! A predsa v jej hlase sa odrazila akási nechuť. Odpor. Sladká láska medzi deťmi a ich rodičmi.
S klopkaním opätkom prešla cez sklené dvere vedúce k záhrade. Tak isto ako jej brat ostala milo prekvapená. Záhrade nechýbalo nič, mohlo by sa dokonca povedať, že to bola zmenšená kópiu ich originálnej záhrady. "Nevyzerá to zle." Úsmev. Málinko sa usmiala ako šli cez záhradu. Prstami sa zľahka dotkla listov kríku, ktorý bol posadený pri chodníku. "Možno by hodilo čô najskôr zavolať záhradníka...."

*Sledoval svou sestru, jak si hraje s keřem* Chm.. někde by tady měl být.. *řekl a začal se rozhlížet. Ale jak jinak, zahradník nikde a rozhodně se Shirovi nechce hledat někoho, koho v tuto chvíli už propustil.. jak si vůbec mohl dovolit nebýt na nástupu zaměstnanců, kteří je vítali? Tohle se přece nemůže tolerovat* Má smů..*Nestihl ani doříct větu a zničeho nic se před nimi zahradník objevil celý zadýchaný, sotva popadal dech a nějak ze sebe vykoktal, že dělal na soše z živého plotu ke které nás vzápětí zavedl* Hm.. působivé *řekl prohlížejíc si podobiznu ho a Sonady.. byli k sobě postaveni zády, ale přesně tak blízko k sobě jako jsou si blízcí.* Ale stejně bychom vás měli propustit.. co myslíš Sonado? *Otočil se na ni během otázky. Nebude přece rozhodovat sám, oba jsou přeci jen půlka bez toho druhého*

Otočila sa v momente, keď začula kroky a dychčanie. Presnejšie to bolo akési chrčanie ľudských pľúc človeka, ktorý k nim pribehol. Opieral sa o kolená akoby práve zabehol maratón a ona sa naňho len dívala z hora.
Než stihla čokoľvek poveať, tak už ich viedol k živému plotu. Prešla sa okolo. Pomalými krokmi prestupovala z nohu na nohu ako običla sochu, ktorej sotva venovala pozornosť. Iste, bolo to pôsobivé. Isteže....
"Všetko malo byť pripravené vopred. Posledné úpravy záhrady mali byť hotové pred naším príchodom." Jej hlas nemal nijaké zafarbenie. Znelo to len akési poúčanie. Obyčajná poznámka. Pozrela sa na Shira predtým než sa otočila na záhradníka. Prešla ho očami. Ťažko povedať, o čo jej šlo, aj keď jej dvojča iste vedelo, že takého neschopného človeka odmieta nechať pracovať v ich záhrade. "Dokonca sme aj meškali. Akú máte výhovorku?" Slušnosť nadovšetko. Vykala. A predsa... Predsa bolo jasné, že oni dvaja sú tu nadradení.

*Souhlasně pokyvoval na to, co řekla jeho sestra. Pravda měli dost času to tady dát do kupy.. 2 dny je pro tolik lidí až až.* Sestřičko moje.. *Podíval se na ni s úsměvem na tváři, jako když se díváte na někoho koho bezmezně milujete* Nechám rozhodnutí na tobě *No co.. přece nebude rozhodovat všechno on a stejně mu je více než jasné, že stejně jako on chce i ona tohoto patolízala, který se vymlouval tím, že to je práce navíc a ani to tady nemělo být.. jak jakože nemělo? Je přeci jasné, že pán domu by měl být zvěčněn na své zahradě, i když tady se ani nejednalo o zvěčnění, jelikož se jedná o živý plot.* A.. myslím, že bychom si měli projít město sestři.. ne že by se mi tedy chtělo *Komu by se chtělo chodit po městě, když má zahradu tak velkou, že by se po ni mohl procházet celé odpoledne.. no možná ne tak velkou, ale aspoň tady nejsou žádní ostatní lidé, kteří by se chtěli seznámit nebo nedej bože kamarádit.*

Presne. Boli si tak blízky ako tie dve podobizne. Jeden by mohol dokonca vyhlásiť, Že fungujú ako jedna myseľ. Počúvala výhovorku a znelo jej to ako štekanie psa. Napravila si kabátik, čo jej padal z pliec a pozrela sa na svojho brata opätujúc úsmev. Jedno kývnutie. Jeden pohľad. Mali jasno, len sa hrali. Ako mačka s myšou.
Pokrútila hlavou predtým než mužovi položila ruku na plece. Peru skrútené vľúdom úsmeve a jeden by si snáď myslel, že je všetko v pohode. Pri nich? Kdeže.
"Dostali ste zoznam úloh a vždy je prvotné to, čo je zadané. Ako vám vôbec napadlo robiť niečo, čo tu nemalo byť!?" Bola v šoku. Dramatizovala. Pohodila rukou. Usmiala sa: "Prosím vyprovoďte sa sám a už sa nevracajte." Jej slová boli jasné a rázne. Úplno opak toho úsmevu!
Viac pozornosti tej neschopnej bytosti už nevenovala. Otočila sa na päte ako vykročila k dverám. "Tak poďme... Poďme si pozrieť do akej diery nás poslal..."

*Souhlasil se vším co řekla.. cítil to totiž přesně takhle. Odcházejícímu zahradníkovi nevěnoval ani chvilku pozornost. Proč by taky měl, už ho stejně nikdy více neuvidí.. A co kdyby se jim chtěl pomstít? Jednoduché.. už o něm pak nikdo neuslyší.* Ah.. stačilo mi to vidět, když jsme projížděli.. ale budiž, pojďme *Řekl znuděně, otočil se ke dveřím a šel směrem k hlavním dveřím, kde si vzal zpátky sako z věšáku. Otevřel své sestře dveře, aby mohla projít. Jasně mohl to nechat udělat nějakého zaměstnance, ale co by pro svou milovanou sestřičku neudělal. Před domem je už čekalo auto i s jejich řidičem.. no snad by si nikdo nemyslel, že by šli pěšky pff to by přece nešlo. Pěšky si můžou chodit po své zahradě a nebo z parkoviště do zadaného místa.. ale z domu až do města? To nepřipadá v úvahu. Dveře auta už oběma otevřel řidič, když nasedli, řidič se zeptal, kam máme namířeno v tu chvíli se Shiro podíval na Sonadu* Hm? Kampak bys chtěla? *Zeptal se s hlavou nakloněnou na bok. Samozřejmě ví, že někde kde bude málo lidí, ale znáte to, dámy mají přednost*