Karaoke Bar

Starší karaoke bar, sladěn do času staré Americké éry Jazzu. Ať už si chcete zazpívat nebo se jen něčeho napít, tohle je místo pro vás.

Došla s Niko před bar. Odhodila cigaretu na zem a vydechla poslední zbytky kouře, co měla v plicích. Už z venku byla slyšet hudba. Otočila se přes rameno na Niko. "Tak si to rande pojďme užít." uchechtla se a potom jí chytla za ruku, aby se jí nikde neztratila. Zaplatila tedy vstup za ní i za Niko, vešla dovnitř a první čeho si všimla byl ten styl. Jazz... 60. a 70. léta... začala se fascinovaně dívat kolem sebe, nikdy by neřekla, že Japonci někdy poslouchali jazz. "Páni.." pověděla s nadšením v hlase. Čas od času si jazz poslechla, bohužel na kytaru, kor elektronickou se to hrálo špatně a nebylo to ono. Bylo tu dost lidí, pár jich sedělo na baru, pár bylo v boxech a zpívalo. Protáhla se mezi lidmi a našla prázdný box. Zatáhla tam i Niko a zavřela dveře. Stěnami byly slyšet akorát tlumené zvuky. S odhlučněním to vyřešily parádně. "Tak co si vybereme?" podívala se na ní a potom si uvědomila. "Ale byla bych to nezdvořák." chytla jí jemně za ramena "Dáma má přednost." ušklíbla se

V tomto karaoke baru sice nikdy nebyla, logicky, vzhledem k tomu že byla ráda když trefila do školy a zpátky, ále v podobném podniku už kdysi byla. Styl ji moc nepřekvapil, dost karaoke barů se ladilo do Amerického nebo Evropského stylu, přitahovalo to více pozornosti, takový efekt pěsti na oko. S úsměvem přikývla směrem k Emily, a nechala se protáhnout skrz bar. Nějak nevěnovala pozornost okolním lidem, a najednou bylo ticho. Téměř ticho. Na chvíli byla fascinovaná spíše tím těsněním zvuku, než čímkoliv jiným, jak se v ní probudila zvědavost. Zdráhavě se dotkla zdi, aby se přesvědčila, co to je za materiál. Uuu... To by se mi hodilo na pokoj. Pronesla v podstatě k sobě. Přišla zpátky ke smyslům právě ve správnou chvíli, aby slyšela "Dáma má přednost." Zakroutila hlavou nad tím, jak ironicky to od holky znělo, ale dalo by se to tak nazvat, v této sestavě si chováním připadala víc holčičí Niko. Jenže, teď nastal problém. Přistoupila k obrazovce, kde si mohla vybrat píseň, a výběr byl naprosto gigantický. Styl hudby Em už aspoň zhruba znala, takže počítala, že si tady určitě vybere, ale... Niko? Ugh... Vydala ze sebe tichý sten, jak listovala skrze písně. Samozřejmě, styl, co poslouchala obvykle, tady neměli šanci mít, a i kdyby, nebylo to nic co by si zazpívala. Ták projela pěkných pár písní, než narazila na jednu, kterou znala. Kdysi ji poslouchávala, byl to sice docela slaďák, a pro její hlas ne příliš praktická volba, ale o to tady přece nešlo. Zhluboka se nadechla, než potvrdila svůj výběr. Za absenci talentu neručím... A odpusť mi ten výběr, nic co bych znala lépe jsem neobjevila. Ještě naposledy se na Em omluvně usmála, než věnovala svou pozornost karaoke.

Song:

Byla ráda, že je nadšená. Ona osobně nikdy v karaoke baru nebyla, většinou skončila někde s bráchanci na nějaké diskotéce, kde se jely většinou nějaké ty dance hity, strop bylo potom techno, které absolutně nesnášela. Opřela se tedy o zeď a založila ruce do prsou. Byl tam docela solidní výběr, ona sama nevěděla co si vybere, tak věděla, že na tom bude stejně jako Niko. Když si Niko vybrala a spustila písničku, zavřela oči a jakoby na chvíli vypnula. Přestala vnímat okolí a soustředila se pouze na hlas Niko, měla pocit, že její hlas objímá její poničenou duši a léči ji. Musela se pro sebe usmát, zpívala krásně, i přesto, že tohle byla píseň zazpívaná muži. Ten styl určitě k ní seděl, měla stále zavřené oči a prsty si klepala do rytmu. Když Niko dozpívala, tak otevřela oči a usmála se "Zpíváš nádherně." pověděla, tenhle hlas nedostane z hlavy ještě hodně dlouho. "Tak... teď je asi řada na mě, že?" uculila se a došla k pultíku, začala projíždět písničky. Rozhodla se, že si vybere něco energického, ale žádný tvrdý metal, tuhle písničku poslouchávala často, když začínala na kytaru, byla fascinovaná tím, jak lidé dokáží udělat z EDM obyčejnou písničku. Vzala si mikrofon a písničku spustila. Snad to nebude tragédie, její soutěživá stránka se pomalu začala budit, nechtěla se před Niko ztrapnit, tím, že neuzpívá nějakou písničkou.

SONG:

Při zpěvu měla zavřené oči, nepotřebovala sledovat text, když ho znala absolutně celý z hlavy. S každým tónem se vracela v čase, do dob kdy začala symboliku toho textu skutečně chápat, ne na povrchu, ale pořádně do hloubky. Dokázala se do toho vcítit stejně jako kdysi, takže, když konečně otevřela oči, měla je trochu navlhlé. Nic co by se ale nedalo skrýt, a zbavit se důkazů, když byla mimo dohled. Ále, chápu, že ses do toho rande vcítila, ale nemusíš mi skládat prázdné lichotky. Řekla, a zasmála se. Ale děkuju. Dodala, za prvé aby nevypadala jako nevděčnice nevděčná, ale za druhé ji to trochu potěšilo. Byla ráda, že se ji to nepodařilo úplně zdrbat. Pak už byla ale na řadě Emily, a to byla ta část, která ji skutečně zajímala, jestli v ní při zpěvu uvidí toho stejného člověka, jakého viděla když pro ni hrála na kytaru u Emily v pokoji. Výběr ji nějak nepřekvapil, když začala hrát hudba, bylo to to, co si Niko představovala, a co ke stylu Emily tak nějak pasovalo. Posadila se, opřela si hlavu do dlaní, a poslouchala. Sice nebyla perfektní angličtinářka, učila se většinou sama z internetu, filmů, her, a podobně, ale rozuměla dostatečně na to, aby chápala text písně, kterou zpívala. Sice to byl akorát zpěv pro zábavu na karaoke, ale Niko to celkem zajímalo, k jaké hudbě Em tíhne. Nakonec píseň začala pomalu utichat, a Niko zůstala s úsměvem na tváři viset pohledem na Em. Myslím, že jsem byla zahanbena. Pronesla, a svěsila ramena ve hraném zklamání. Po chvilce se ale stejně zasmála, nebrala to jako soutěž, i když byla ve své podstatě soutěživý typ, v tomhle se necítila na výhru. Takže, můj princi na bílém koni. Nebo princezno? Zachichotala se nad tím, co z ní vypadlo. Co máš v plánu dál?

Nechtěla při zpívaní stát jako tvrdé y, měla tendenci se hýbat do rytmu písničky. Měla ráda elektronickou hudbu, dalo se do ní dát tolik věcí, i pocity, ale vidělo to pouze málo. K jejímu překvapení jí to docela i šlo. Výšky docela i zvládala, avšak měla pocit, že její krk jí moc za to nepoděkuje. Alespoň byla pouze s Niko, možná to bylo tím, že se cítí v japonsku sama, nebo možná taky po ní částečně tíhne? Sama nevěděla, nechtěla nad tím přemýšlet, chtěla si užít tenhle den. Neměla problém s textem, výslovnost jí šla, přece jenom tohle byl její mateřský jazyk, který milovala nadevše. Posléze písnička skončila, slabě si pro sebe vydechla a potom se otočila na Niko. "Ale prosím tě, zpěv není moje parketa." pověděla skromně a potom se slabě zasmála. "Noo, rozhodně bych řekla, že princezna jsi tu momentálně ty." pověděla. Některými chvílemi byla prostě jako kluk, ale by to tím, že byla poznamenána dvěma bratry a jejich chováním. Podívala se opět na pultík "No, klidně si můžeme zazpívat, protože pochybuji, že by nám tady něco prodali a falešnou občanku jsem si musela nechat doma, přání rodičů." uchechtla se a potom začala hned listovat písničkami. Potom se zarazila a podívala se na jednu písničku, nečekala, že by jí tu měli. Ale prostě si jí musela zazpívat. Tohle byla její neoblíbenější kapela na tváři se jí udělal úsměv malého dítěte. Zavřela oči a nechala se vést textem a hlasem zpěváka.

SONG::

Jistěže jsem. Máš to dokonce i s únosem. Sice jsem místo hradu dostala obchodní dům, ále holka dneska nemůže být vybírává. Zakroutila hlavou a povzdechla si. No co, že to bylo hrané, Emily byla v současné situaci to nejbližší, co se pro ni kdy dostalo k nějakému "princi" na bílém koni. Bylo to dost ironické, takhle to nazývat, ale to teď bylo jedno. Ale, snad mě nechceš opít? Zeptala se s hraným šokem v hlase. Bylo snazší se ji bránit, když měla v hlavu v pohodě, a nesnažila se ji nějak schválně dráždit. Nijak Emily ale nebránila, když se rozhodla zpívat dále. Poslouchat ji nebyl žádný problém, naopak, byla za to ráda, její hlas se krásně odrážel od stěn boxu, a každá nota, do které zapadl její hlas, zněla jako píseň sama o sobě. Teď už ji ten styl nepřekvapil vůbec, pokud si dobře vzpomínala, tak ji Hollywood undead hrála i předtím na kytaru, i když jen instrumental. Niko poslouchala rozhodně hudbu ze západu více než jakoukoliv jinou, a rock ji byl poměrně blízký. Možná na to nevypadala, ale cítila z rocku duši. Spousta rockových kapel dokázala ve svých textech vyjadřovat emoce, pocity, životní situace, a podobně, způsoby které zkrátka v jiných hudebních žánrech nebyly možné. Text této konkrétní písně znala, a chvíli přemýšlela, jestli pro Emily něco konkrétního znamená. Empaticky by řekla, že ano, kvůli tomu, jakým způsobem se nechávala tou hudbou unést. Ale samozřejmě, mohla se mýlit, mýlila se už často, a tohle mohl být jen další špatný odhad. I tato píseň ale chtě nechtě skončila, možná dobře pro Em, protože to určitě nebyl žádný med pro její hlasivky, kor téměř s nulovou odmlkou. Že se nestydíš, takhle se mě pokoušet zastínit, když mi nedáš šanci si taky zazpívat. Přiskočila k Emily, a v podstatě ji okradla o mikrofon, s šibalským úsměvem na tváři. Niko zpívala ráda, i když ji to příliš nešlo, nebo si aspoň říkala že ji to nejde. Byl to taky způsob, jak něco vyjádřit, jak se s něčím srovnávat. Hudba byla zkrátka kouzlo, které si nechávala líbit. Nemusela hledat příliš dlouho. Díky tomu, k jakému žánru je Emily dostala, našla jednu z jejích oblíbených písní téměř okamžitě. Tohle zabije můj krk... A tvoje uši. Pronesla omluvně, možná jako varování, než píseň spustila, a sama se ponořila do tónů a slov.

Song:

Samozřejmě, že jí nechtěla opít. Neměla to ani v plánu, většinu byla s partou od bráchy, nebo když přišly chladné dny pila sama. Písničkou, kterou zpívala byla písnička, kterou našla krátce potom co byla na pobytu v nemocnici, neměla tam co dělat. Měla pocit, že se její svět zhroutil a proměnil se v prach, že nebude nikdo kdo jí pomůže. V každém písničce, té temnější, se našla, byť jenom částí nějakého textu. Přesně tam zapadávala, jako poslední část puzzle, který vytvoří celou mozaiku. Hudba pro ní útěk z reality, proto si vzala kytaru sebou. Všechno své pocity dokázala vložit do své kytary a zahrát, tak jako zpěvák dává emoce do zpěvu. Když dozpívala, tak vyplázla jazyk. Krk jí celý hořel suchem. Připadala si jako na Sahaře, bez nějaké vody. Než se však stihla nějak vzpamatovat, Niko jí vytrhla mikrofon "Nemohla jsem si tuhle písničku prostě nechat ujít." zasmála se a vyplázla špičku jazyka. "Věř mi, že už jsem slyšela horší věci, takže pokud se ti to nepovede, budu dělat jakoby se nic nestalo." pověděla rýpavě, tím jí nechtěla nějak urazit, první písničku zpívala krásně. Opět se opřela o zeď a dívala se na text, který hrál. Moc dobře tuhle kapelu znala, spousta lidí srovnávala HU s touhle kapelou, nebylo se čemu divit, měly podobné styly, ale přesto jí to bylo proti srsti. Přejímala v hlavě text písničky a přemýšlela nad významem, mohla někoho ztratit, s kým mohla být celý život, byly to pouze pojmy a dojmy. Sama nevěděla co se jí teď odehrávalo v hlavě. Užívala si opět její hlas, který musel na sucho v krku trpět a ustála to. Odlepila se od zdi a pomalu došla k ní. Jemně jí chytla za ruku a otočila si jí k sobě "Tvůj krk musí hořet jako ten můj, co kdybychom si šli dát něco k pití." pověděla úsměvně. Rozhodně to zazpívala na jedničku, respectable.

Bolest... Vodu... Její mozek si jasně přikazoval, co chce, a ona mu nehodlala odporovat. Nikdy neměla na tento styl hlas, takže se nebylo čemu divit, že ji z toho pořádně ochably hlasivky. Asi dvakrát si odkašlala, než konečně položila mikrofon. To už k ní ale přistoupila Em, a vzala ji za ruku. Souhlasím. Řekla, a automaticky Em trochu stiskla ruku, Zvedla oči v sloup nad svým vlastním chováním. S takovou to začne vypadat jako skutečné rande. Pronesla s pozvednutým obočím a úsměvem dítěte, co se právě chystá udělat nějakou volovinu.

Usmála se nad tím, jak stiskla její ruku. "Proč by nemohlo?" pověděla rýpavě, načež si musela také odkašlat. Krk jí umíral, teď si mohla do toho ještě dát cigaretu a umřela by na hned. Otevřela stále posuvné dveře, přičemž stále držela Niko jemně za ruku. Tlumený zvuk nabral opět plnou sílu, nasála do sebe tu atmosféru jazzové hudby a pomalu se rozešla k baru. Moc nealkoholického tam na výběr neměly, ale i tak si přišla na své. "Jednou nealkoholické mojito." pověděla svojí objednávku a potom se podívala na Niko "A co si dáš ty, princezno?" uchechtla se, znělo to vtipně, když druhá holka říká té druhé princezno, ale pro ní to mělo mírně i jiný význam. Chtěla aby si tenhle večer užili obě dvě, nechtěla nic posrat. *Don't screw up everything, Em.* pověděla si v duchu a potom zaplatila objednávku

Tiše následovala Emily, a nechala hudbu, ať obklopí zbytek jejích smyslů. Řešené to s hlukem bylo skvělé. Hudba, přes kterou mohl člověk slyšet vlastní myšlenky, a nemusel si vyřvat hlasivky, aby se na něco zeptal člověka co stojí vedle něj. Ale zároveň to nebylo natolik potichu, aby se musel člověk namáhavě soustředit, aby ji vnímal, zkrátka, tak akorát. Chvíli přemýšlela, co odpovědět, než se zakřenila. Pro mě prosím to samé. Řekla jednoduše, zatímco se ale zaměřila více Emily samotnou. Na jejím výrazu bylo něco trochu off, i když nepatrně. Automaticky si na něco vzpomněla. Poslyš, Em... Chci se zeptat, když jsme se předtím potkaly v parku, tvářila ses celkem ustaraně. Přemýšlela, jak to formulovat, aniž by vypadala vtíravě. Stalo se něco? Zeptala se nakonec jednoduše, jakékoliv přídavky k tomu by byly spíše na škodu, aspoň to si ona sama myslela. Zajímalo ji to, sice ji neznala zas tak dlouho, ale vycházela z ní aura, jako kdyby se neměla nechat jen tak něčím rozhodit, proto Niko trochu trápilo, když ji viděla tak skleslou.

"Good choice." pověděla, když si vybrala mojito a došla se s ní posadit do prázdného boxu, nejdřív nechala, aby se usadila jako první a potom se posadila vedle ní. Možná to neměla vytahovat, měla pocit, že myšlenky jí zase budou chtít zabít a atak jí všechno posere. Z myšlenek jí vytrhla až ona s její otázkou, záchrana. "Um..." zamyslela se a potom si vzpomněla na ten park. "Jo.. ten park..." zamumlala a potom si slabě povzdechla. Chtěla jí o tom začít povídat, ale byla vyrušena číšníkem, který přinesl pití. "Děkuji." pověděla mu "Akorát se mi začalo stýskat po domově, chybí mi moji bratři a rodina." odpověděla a vzala brčko a lehce upila pití. Spokojeně si oddechla, krásný chládek proudil jejím krkem, už to nebylo tak hrozné. "Problém je v tom, že i takové malé stavy se mohou proměnit v depresi a musím si vzít prášky, abych to vůbec zahnala, proto jsem byla hrozně ráda, když na mě ty dva blbečci začali křičet." zasmála se nad tím a potom sáhla pro mobil. Odemkla jej a potom v něm začala něco hledat. Následně jí ukázala fotku, byli tam všichni tři, byli zrovna ve fotobudce, Simon s Michaelem drželi Emily v náruči a asi už měli něco upito. "Tohle jsou mí bratři, ten nalevo je Simon a vedle něho je Michael. Strávila jsem s nimi veškeré dětství." usmála se "Takže tihle dva mě naprosto zkazili, není divu, že jsem jako kluk." zasmála se

Simon:

Michael:

Taky se posadila, hned vedle Emily. Nechtěla ji nějak rušit v přemýšlení, tak ji do toho nezasahovala. Ještě se rychle usmála na číšníka. Díky... A rovněž se napila. Úleva, jako když na spálenou kůži nalije člověk studenou vodu. Nejdříve bolest, pak úleva. Blaženě se usmála, a znovu se napila, ale to už Emily pokračovala. Huh? Bereš antidepresiva? Zeptala se překvapeně. Možná to znělo až nezdvořile, ale nemyslela to tak, spíše ji to překvapilo. Rozhodně se pod kukučem téhle rebelky skrývá něco mnohem hlubšího, přesně jak to předtím viděla, když byla ponořená v muzice. Nakonec ji ukázala fotku, kterou si s úsměvem prohlédla. Krátce se zasmála, bylo celkem vidět, že jsou sourozenci. Tedy, ne tak moc, jak to někdy bývá u jiných sourozenců. Tohle bylo spíše v očích, aspoň Niko to tak přišlo. Pohled byl podobný, ále to úplně klidně mohlo být pitím. Jo, rozhodně je ten vliv vidět. Laskavě se na ni usmála. Však víš, cigára, náhodné únosy lidí... Tiše se zasmála, než se ale zatvářila trochu zamyšleně, zatímco mezi zuby třela brčko. Ale abych pravdu řekla, myslela jsem si, že pod tou... Maskou, dalo by se říct, ještě něco bude. Začala jsem si to myslet, když jsi mi hrála u tebe v pokoji. Zkrátka jsem měla pocit, že tak nějak vidím skrz tebe něco, co bych možná ani neměla. Její myšlenky ji dohnaly, a uvědomila si, že pravděpodobně žvaní hovadiny. T-Teda... Rozumíš, nemyslela jsem to tak... Nevím jak jsem to myslela. Prohrábla si rukou vlasy, a zasmála se sama sobě.

Opět se napila drinku a kývla "Už to tak bude." odpověděla jí, nevadilo jí mluvit o své minulosti, brala to jako nedílnou část sebe, tu změnu. Všechno zlé bylo k něčemu dobré, zocelila se. "Ano to je, vymetali jsme kluby. Tam kde byl průser, tam jsme byli i my." uchechtla se a vzpomněla si na jednu hezkou historku. "Třeba v jednom klubu jsme se dostali na černou listinu, když jsme se pustili do pěstního souboje s jednou partou. Pár monoklů, natržená kůže, prostě typická bitka jak ve westernech." opět se napila, aby ochladila své hrdle. A poslouchala co povídá. "Neřekla bych, že moje nynější chování je maska. Ano, asi nějakou pointu mít bude..." odpověděla a zakroutila hlavou "Vím jak jsi to myslela." na chvíli se odmlčela "Rok a něco zpět, měla jsem čerstvé 15, bratry nenapadlo nic lepšího, než to jít oslavit. Šli jsme tedy do klubu, jenom mi tři. Dali jsme si pár drinků, dělali trochu bordel, něco jsme rozlili. Prostě naše typické chování. Čas od času, jsme si dali i trávu, ale nikdy žádné tvrdší drogy. No..." povzdechla si, když si uvědomila jak krátká doba to je a ty vzpomínky kolem toho. "Po nějaké chvíli jsme šli ven, Simon, že prý sehnal nějakou luxusní trávu, která nás oddělá. Řekli jsme si, proč ne, co by se mohlo stát. Před klubem jsme si dali jedno brko a šli opět pít. Pak jsem odtáhli na taneční plochu." lehce sklopila hlavu, sváděla vnitřní boj, nejraději by tuhle vzpomínku vytěsnila z hlavy, ale musela bojovat. "Chvíli jsme tancovali, pak se mi začalo dělat špatně. Šla jsem si sednout a v půli cesty jsem zkolabovala..." odmlčela a natáhla se pro brčko, její ruce se mírně třásly. *Relax... relax* pověděla si v mysli. "Probudila jsem se druhý den, bylo mi zle, chtěla jsem umřít. Když jsem se zotavila, doktoři přišli za mnou s tím, že mám panickou poruchu, že musím brát prášky a vyhýbat se stresovým situacím, myslela jsem si, že to nebude nic vážného, ale přišel první stav a já měla pocit, že se s tímhle nikdy nesmířím." odpověděla jí, snad řekla, všechno co potřebovala vědět "Ale na druhou stranu jsme se s bratry sblížila ještě více, možná kvůli pocitu viny, nevím... no a teď jsem tady, v Japonsku, kde bych se toho mohla úplně zbavit." usmála se na ní

Zamyšleně zírala do svého drinku, zatímco se v něm hrabala brčkem, a místy se napila. Chtěla teď jen poslouchat, a vážila si toho, že se Em tak nějak otevřeně svěřila. Co by za to dala, kdyby toho taky byla schopná. Sice to nebylo nic tak... Šíleného, jako příběh Emily, ale minimálně se to dobře poslouchalo. Místy se Niko usmívala, při jejím vyprávění o tom, jak prožila dětství se svými bratry. Takovou odchovu Niko teda rozhodně neměla, spíše přesný opak. Zůstávala doma. Napůl protože nebyla typ, který by se tahal po klubech, a napůl protože nikdy neměla nikoho, kdo by ji někam takhle dotáhl. Proto byly s Emily tak... Opačné. Jako úplně opačná strana mince. Po očku si všimla, že se Emily třásly ruce, když se začala dostávat k pointě vyprávění. Nejdříve přesunula ruku se záměrem ji položit na tu od Emily, spíše jako takový reflex, naznačení To je dobrý, jsem tady nebo něco takového, nakonec ale ruku stáhla, a poslouchala dál. Naprosto upřímně... Nevím co na to říct. Odpověděla ji úplně na závěr. Bylo to tak, prostě nevěděla, jak tohle celé pobrat. Chápala, co se stalo, nebyla úplně dutá, větší problém byl pochopit, co s tou informací dělat. Doteď se ale Em zdála v pohodě, takže třeba nemusela dělat nic jiného, než dělala doteď... Asi. Bratři ti musí hrozně chybět. Vypadlo z ní nakonec, spíše jako takové hlasité vyslovení myšlenek, které ji zrovna ležely v hlavě.

"Na to asi není co říct, je to život. Život nám dává překážky, přes které se musíme dostat, jinak budeme bloudit v kruzích." usmála se na ní, byla ráda, že je tady s ní, alespoň měla nějakou tu vrbu, které se mohla svěřit. "Ano chybí mi, nejraději bych začala brečet, ale rozmazal by se mi make-up." pověděla s veselostí v hlase. "A hlavně je to tady úplně jiné, prostředí, lidé... těžko se na to zvyká. Ona, Anglie není teda nic lepšího, lidé jsou konzervativní, ale ne v takové míře, jako mi přijde tady." pověděla, nechtěla tím nikoho urazit, byl to čistě její názor a hlavně ne Niko. "Ale poznala jsem tady nové lidi, poznala jsem tebe, kluky, nové učitele. Takže si vlastně nemám na co stěžovat." uchechtla se a potom vzala kus ledu a hodila ho Niko do výstřihu, musela nějak uvolnit tuhle smutnou atmosféru a proč se nepobavit na něčí účet

Záleží jak kde... V Tokiu nebo jiném větším městě by jsi nenašla jediného konzervativního člověka. Řekla zamyšleně, ale jestli něco neměla dělat, tak to je přestat si dávat pozor. Ve výstřihu ji přistálo něco zatraceně studeného. Háááá?! V podstatě vystartovala ze svého místa, jak se rukama rychle pokoušela se kousku ledu zbavit, než se úplně roztopí. Ty! Ukázala nakonec na Emily prstem, než rychle popadla brčko ze svého pití, namířila ho na Em, a foukla do něj, ještě než z něj stihlo všechno vytéct. To má člověk za tu dobrotu! Odskočila kus od Emily, a byla plně připravená na další pokusy si z ní vystřelit. Nakonec se ale přece jen začala smát. U téhle holky jeden nikdy neví... Problesklo ji hlavou. Zvláštní, jako kdyby si před nějakou chvílí myslela to samé. Dóbře, nechceš odsud zmizet? Jak jsi říkala, tvé anglické obsluhy v podobě moře alkoholu se tu asi nedočkáme, a nevím, jestli je moudré děsit jiné zákazníky. Ještě se podívala na mobil. Navíc nevím, v kolik zavírají, ale nonstop rozhodně nemají. Dodala k tomu, s úsměvem na tváři. Nechtěla ještě tenhle den zakončit, na to se cítila až moc dobře, ále možná byl čas se přesunout jinam.

Začala se smát, tyhle její reakce jí bavily, to co však přišlo potom, jí naprosto zaskočilo "Heeeeej!" nestihla si ani zakrýt obličej a přistál ji na obličeji celý obsah brčka "Potvora má také rohy, jo?" vycenila svůj tesák a potom si vzala kus kapesníčku a začala se utírat, vůbec jí nezajímalo, že lidé na ně koukají jako na největší idioty. "Můj make-up." pověděla smutně, jako kdyby tohle měl být pro ní konec světa, ale nebyl. "Asi máš pravdu, měly bychom někam zmizet, než nás zavřou za pohoršování mládeže." vyplázla svůj jazyk a následně vstala. Chytla jí jemně za ruku a začala se proplétat mezi lidmi. Vyšli před bar, rozhlédla se kolem sebe a nasála ten čerstvý vzduch do sebe, už jí to chybělo. Neony svítily jak pouliční lampy a ozařovaly celou uličku. "Takže, kam půjdeme." otočila se na ní a stále jí držela ruku "Na romantickou procházku do parku nebo na pokoj?" uculila se, takhle uvolněná nebyla už hodně dlouho, nemusela nic řešit nebo se něčím trápit, prostě si užívala tenhle okamžik.

Jediný pohoršující jsi tady ty, taháš nám sem do našeho konzervativního Japonska nějaké Anglické pazvyky. Pronesla sarkasticky, zatímco se nijak nebránila, a vyšla až ven. Bylo to tak lepší, bez pohledů okolních lidí. Ty pohledy byly poměrně zvláštní, ále bylo to něco, na co by si Niko měla zvykat. Přece jen... Bude to mít před sebou pravděpodobně celý život. To ji ale teď bylo celkem jedno. Přiložila si ukazováček volné ruky ke rtům, jako kdyby velmi usilovně přemýšlela. To jsou dvě neodolatelné nabídky... Řekla tiše. A já jsem dost náročná, takže co třeba romantická procházka skrz park směrem na pokoj? Navrhla s nevinným výrazem ve tváři, zatímco propletla své prsty s těmi od Emily. Nějak neuvažovala nad tím co dělá, bylo ji to jedno. Po bůhví jak dlouhé době ji to začínalo být jedno. Musela si ten okamžik užít, a být sama sebou.