Jezero

Jezero umístěné na okraji města. Není vůbec těžké se sem dostat, navíc je to oblíbená vycházková oblast, ať už za slunečného dne, nebo hvězdné noci.

*Po jeho půlnoční procházce došel až k Jezeru, bylo docela rozlehlé ale tak klidné a prázdné, možná to bylo kvůli tomu, že bylo ráno a všichni byli v práci. Procházel se okolo, našel pohodlné místo pod stromem a začal se rozhlížet jestli tady někdo není, když nikoho nenašel věděl, že může klidně sedět a relaxovat, sice doufal, že někoho potká aby měl nějakou tu sociální interakci, jelikož za poslední dva dny se mu nic moc nepodařilo. Usadil se pod strom, vytáhl z batohu kus látky a převázal si oči. Přesedl si do tureckého sedu a ruce si položil na kolena, zaposlouchal se do klidného jezera a začal meditovat se slovy. "Hmmmmm"

Na internetu si vyhledala pár zajímavostí, na které by se stálo v tomto městě podívat. Nic ji nelákalo, u všeho by byla spousta lidí a hluku, což ji momentálně nevyhovovalo. Nakonec ji zaujalo jezero na kraji města, o kterém původně ani nevěděla. Našla si tedy mapu v mobilu, která ji dovedla přímo na místo. Jistota, jak se znala, ještě by zabloudila. V uších měla sluchátka, i když odešla z intru, nechtěla zůstat bez muziky, a tohle bylo univerzální řešení. But I still find solace, when you say that you know how I feel. Odrážející se hlas zpěváka v její hlavě ji pomáhal nepřemýšlet, navíc jezero bylo skutečně nádherné, a okolo nebylo moc lidí. Čas od času se na ni některý kolemjdoucí zvědavě podíval, ale nikomu ten pohled neopětovala. Dívala se buď před sebe, nebo na vodu. Nakonec se zastavila u přístřešku, který byl postavený přímo u břehu, a posadila se na prázdnou lavičku pod ním.

*Když konečně vypadne z toho transu meditace, strhne si pásku z očí a zjistí, že už se setmělo, může být tak minimálně po desáté hodině, což mu nijak nevadí přeci jen toto pravidlo šlo tak nějak okolo něj díky jeho speciální schopnosti zámečníka, který úplnou náhodou sehnal klíče od svobody. Docela mu kručelo v břiše, přeci jen proseděl tady vlastně celý den, a ty kecy o živení se kosmickou energií byly kravina, když se otočil a podíval se na svůj batoh našel tam zase špekáčky ale rozdělávat oheň na tak pěkné trávě se mu nechtělo. Proto sesbíral pár kamenů a vydal se směrem k malé kamenné pláži, vyskládal kameny do kruhu a uprostřed založil oheň z větviček z blízkého parku, cítil se docela pohodlně, zase si na hlavu dal klobouk který taky vytáhl ze svého "kouzelného" batohu. Stáhl ho do očí a začal nožem brousit klacík na opékání. *

*Dneska je venku naprosto odporně, takže co lepšího udělat než si vyjít někam ven do přírody což? Tady u jeze ještě nikdy nebyl, takže je to pro něj úplně nová zkušenost tady. Je to tady vážně pěkný, ale co je nejpěknější je rozhodně to jezero. Jak rád by do něj skočil. Rozhodně by ho to dostatečně zchladilo. Není si zase tak jistý, ale jestli je to moc dobrý nápad. Nemá u sebe totiž plavky. Tímhle snaha o zchlazení padá. Díky bohu, že je poblíž toho jezera. Je o něco chladněji díky tomu. Stále to ale nestačí. Porozhlédne se kolem a usadí se po vysoký strom, s obrovským stínem kolem něj.* "Za poslední dny se toho moc neudálo.." *Mluví si jen tak sám pro sebe, to ticho je užírající. Popravdě je za něj ale rád. I když se toho zase tak moc neudálo, to co si nedávno zažil mu úplně stačilo. Zato tady byl vážně klid. Cítil jak mu víčka trošku těžknou. Poslední dny moc nenaspal. Netrvalo dlouho a upadl do hlubokého spánku.*

*Když mu oheň začne uhasínat musí se rozhlédnout kolem a sehnat další dřevo, nebo může jít domů to byla taky možnost ale nějak se mu nechtělo přeci jen proč by to dělal, u Jezera je příjemně kvůli chladu z vody a na pokoji by se jen pražil. Vstal od ohně ale nohy už měl celé zdřevěnělé z toho věčného sezení u ohně. Trochu se protáhl a rozhlédl se okolo, na to, že tudy prošlo tolik lidí málo se zastavilo aby se pokochalo krásou jezera. Když se vydal směrem k lesíku aby nasbíral zase nějaké dřevo všiml si Shuichiho jak leží pod stromem a chrápe. Odnese dřevo k ohni a cestou zpět nabere do klobouku trochu vody z jezera. Pomalu se připlíží k Shuichimu a proudem vody mu zkropí obličej.*"Dobré ráno ospalče, co tady děláš?"*Dořekne a pustí klobouk, takže spadne Shuichimu na obličej.*

*Z jeho příjemného šlofíku ho probudí, proud studené vody na obličeji.* "Proboha, jsi normální?" *Zavolá na neznámého opravdu naštvaně. Co to je sakra za idiota, že otravuje spící lidi. Ten asi musí mít nějaký osobní problém. Když se konečně trochu vzpamatuje podívá se na svého útočníka. Ryu. Na chvíli nahodil poněkud překvapený výraz, pak se ale zase hned naštval.* "To je normální budit spící lidi? To jsi si mohl odpustit." *Prohodil nevrle jeho směrem. Super tady končí jeho snaha o pořádný odpočinek.*

*Když se Shuichi naštvaně rozkřičí ustoupí o krok zpět a řekne mu.*"Řekl bych, že jsem nemohl, oba víme, že by jsi udělal to samé."*Řekne a zakření se na něj.*"A vůbec jsi nějaký nabroušený, copak se ti stalo, další odmítnutí?" *Řekne s úsměvem a vydá se zpátky směrem ke svému ohni.*"Řekl bych, že potřebuješ najíst."*Dopoví a podá mu klacek a na něj napíchne špekáček, zatímco znovu rozdělá oheň.*

*V tu chvíli zmlkl. Jo to by asi udělal, měl pravdu. Při jeho další otázce se trošku zamračí. Nestarej se.* "Myslím, že být odmítnutý, mám na denním pořádku." *Pronese s vtipem v hlase, i když na tom něco pravdy je. Celkem dost pravdy. Když mu Ryu podá klacek, chvilku se na něj jen tak přiblble kouká a pak si ho vezme. Teprve v teď si všiml ohně před Ryujim.* "Co to je sakra za dementní nápad udělat oheň při dnešních teplotách?" *Ale vážně co to bylo za nápad? Je normální? Venku je asi sto stupňů a on si tady opéká párky, docela komický pohled.*

"Jam se nemám starat když mi taková hromádka neštěstí kazí den?*Zeptá se s úsměvem, přeci jen to myslí jako vtip a chce ho trochu rozveselit, když vypadá jako hromádka neštěstí.*"To sice ano, ale věř mi znám to, a oba víme, že po několikáté už to může bolet, ale vážně, copak se stalo? svěř se strejdovi Ryujimu."*Řekne a začne se smát. No jo, oheň byl celkem špatný nápad v takových teplotách, ale přeci jen má ho tady od včerejší noci, kdy byla docela zima.* Mám ho tady od včera, přeci jen na něčem si ty špekáčky udělat musím."*Řekne a jeden mu podá.*

*Možná jsi mě nemusel vzbudit, když ti tak kazím den. Otráveně vzdechl a posadil se co nejdále od ohně. Nebude sedět tak blízko, když je takhle teplo. A na párek ani nemá chuť.* "Tak zaprvé, co koho bolí je subjektivní, ale je přijemné to není.  A zadruhé... Strejda Ryuji? Přestaň nebo tě budu považovat za úchyla." *A to nechceš. Sakra strejda Ryuji více, než úchylně to spíše zní trapně. Osobně doufá, že už nikdy nic takové neuslyší a to do konce svého bídného života plného odmítnutí. Zábavná představa.*

*Potom co Shuichi řekne, mu dojde, že vážně nemusel, ale to co řekne ho vážně naštve, zvedne se, nabere vodu do klobouku jako to udělal předtím, a polije oheň i Shuchiho najednou, hodí si přes rameno batoh a naštvaně řekne.* "Víš co, tak si třeba naser, člověk se snaží chovat přátelsky, ale s takovým idiotem to nejde, není divu, že tě obě odmítly. Příště se na tebe vyseru."*Dořekne otočí se a vyrazí směrem ke svému pokoji na internátu. Teď má vážně špatnou náladu.*

*Vypadá to, že i Ryuji může překypět. To tomu zase dal. Nehledě tomu co se vše událo se musel zasmát. Sám sobě. Během dvou dní dokázal nasrat, nebo ztratit téměř všechny svoje přátele. To je teda výkon. Možná se dokonce dostane i do Guinnessovi knihy rekordů, za nejdebilnější volby v životě za pouhých 48 hodin. Tak a co teď. Horší už to snad být ani nemůže. S Niki posral co se dalo a vypadá to, že už se to nevrátí do starých kolejí. A Ryu... No kdo ví jak moc se vlastně naštval. Teď tady seděl sám u blbého jezera, bez jakýchkoliv pozitivních myšlenek.* "Třeba nakonec nejsem zase tak přátelský jak jsem si sám o sobě původně myslel..." *Vždy se považoval, za veselého a dosti společenského, ale asi to tak nakonec nebude.. Pomalu se odbelhal zpátky se svému stromu, kde si ještě nějakou dobu zpátky dával klidného šlofíka. Posadil se na stejné místo a zavřel oči, doufajíc že se mu podaří znovu usnout. Utéct do říše snů.*

Procházela se okolo jezera. Bylo hezky, a dokonce i trochu foukalo, takže nebylo ani tak šílené dusno, jako posledních pár dní. Na sobě měla přiléhavé tričko a sukni, ale i tak ji bylo příjemně. Dívala se na třpytící se hladinu jezera, a přemýšlela, co tak bude dnes dělat. Včerejšek ji zvedl náladu ještě výš, než si myslela že je možné, tak chtěla své nálady využít. A jak ji využít lépe, než strávit den s Emily. Bez přemýšlení vytáhla telefon, a vyťukala zprávu.

Zpráva:

A odesláno. Pár dní se neviděly. Doufala, že to není ze strany Emily schválně. Na jednu stranu ji věřila, ale na tu druhou... Potřebovala asi ještě trochu času, než se z ní stane optimistka.

Odpověď přišla rychleji, než čekala. Mohla se nad tím jen pousmát. Se šírokým úsměvem na tváři se posadila na lavičku, a rozhlížela se možná trochu častěji než bylo nutné. Zkrátka se nemohla dočkat, na tom nebylo nic zvláštního... Ne? Každopádně ji ale hlavou pořád trochu vrtalo to, co ji říkal Shuichi. O tom novém spolužákovi, který z nějakého důvodu sdílí jméno a vlastnosti s tím klukem z její základky. S tím, o kterém neměla ponětí, co si o něm myslet. Dlaněmi se zapřela o kraj lavičky, a zamyšleně se dívala přes jezero.

Pomalu došla k jezeru, nikdy tu nebyla, takže se musela orientovat podle navigaci v mobilu. Měla špatný pocit, že šla špatně a Niko tam na ní bude zbytečně čekat. Jakmile jí však uviděla obavy rychle zmizely. Schovala mobil a přidala do kroku, bylo fajn jí zase vidět. Tak nějak se jí nemohla dočkat, když byla pár metrů od ní, tak se zastavila. "Yo~ stydlivko." mírně si rýpla do ní a uchechtla se, pak se opět rozešla. Takže tahle holčina chodila do třídy s klukem, se kterým nedávno pila. Svět je sakra malej.

Ten známý hlas ji probudil ze zamyšlení, takže sebou trochu trhla. Jako kontrast k tomu se ale zeširoka usmála, zatímco se zvedla z lavičky, a hopsavým krokem došla Emily naproti. Hned ji objala, vlastně se k ní skoro přisála jako klíště. Yooo~ Odpověděla ji vesele, zatímco takhle ještě hodlala pár sekund zůstat. Srdce ji trochu poskočilo, takové potvrzení, že se jí celých těch pár dní vlastně nezdálo. Bylo ji teď tak trochu jedno, jestli okolo někdo je a dívá se, což pro ni bylo atypické. Možná za to trochu mohl vliv Emily, která se zdála ohledně tohoto celého tak sebevědomá, až se to na ní samotné trochu odráželo.

Tohle přesně potřebovala, to jemné objetí, které o ní dostala. Přitiskla si jí na sebe a spokojeně zavřela oči, jemně nasála tu její vůni a celá se zachvěla. Kam se hrabal chlast a nikotin, když tohle byla pro ní silnější a tvrdší droga. Byly zase spolu, jenom ony dvě a nikdo tu nebyl, takže se nemusela držet moc zpátky, aby náhodou nepobouřila okolí. Prsty jí přejela po krku, načež jí chytla za bradu a vtiskla jí polibek. Ten pocit milovala, když si mohla ukradnout její rty kdykoliv mohla. Srdce jí radostí zaplesalo. Pak se rty odtáhla a zadívala se jí do očí "Missed you." nějak by do sebe neřekla, že by tohle někdy řekla, ale vnímala ten vliv, jaký měla na ní Niko.

Zavřela oči, a vychutnala si ten polibek. Ten dotyk těch jemných rtů ji chyběl. Něco v ní ji varovalo, že s takovou se na Emily až moc naváže, ále na to už asi začínalo být pozdě. Hlava se ji trochu z toho tornáda emocí zamotala, ale naštěstí se držela Emily, takže nehrozilo že by upadla. Dvakrát zamrkala, když se Emily odtáhla, a na tváři se ji roztáhl široký úsměv. Same... Odpověděla tiše. Odlepila se od Emily, ale pevně ji chytila za ruku, nechtěla ten kontakt mezi nimi přerušit úplně. V podstatě ji skoro odtáhla k lavičce, na které seděla, a opět se posadila. Kde jsi byla celou tu dobu? Sehnat tě mi dalo docela zabrat. Zeptala se ji, a uraženě nafoukla tváře. Ne, že by byla uražená, vlastně to jenom hrála.

Propletla si s ní prsty a rozešla se za ní, stále si pamatovala ta slova, co jí říkal. Že když se to všechno posere, bude ještě více v prdeli, než předtím, ale ona se toho nebála. Byla ten typ, co se spálil, ale pak se chtěl spálit znova a znova. A takhle by to mohlo jít dokola. Usadila se s ní na lavičku a natiskla si jí více k sobě. Teď přišel ten moment, na který se snažila připravit. Lež zamítla, takže šla rovnou s pravdou ven. "Well... nedávno jsem potkala kluka, který tě zná a ty znáš jeho. Jmenuje se Saiichi." začala celou konverzaci ať věděla s kým byla. "Ještě než se doberu ke konci, nic mezi námi nebylo, to bych si vůči tobě nedovolila." pověděla vážně, nehrála to. I její výraz mluvil za vše. "Měla jsem chuť na dýmku, bohužel, dávali jenom 18+ a on měl falešnou občanku, tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Byli jsme na dýmce, a postupně jsme si povídali, pak jsme se hecovali a nakonec jsme skončili v baru, kde jsme chlastali až do rána." pověděla a potom se zachvěla, protože věděla co vlastně přišlo potom. Sama nevěděla, jak tohle Niko bude snese. "A.. nedávala jsem si pozor a on mi dal pusu na koutek, vůbec jsem nevěděla co mám dělat, kdybych byla střízlivá, tak bych mu vrazila, ale jenom jsem se na patě otočila a šla domů." nechtěla dávat najevo, že se jí o tom mluvilo před Niko těžce, ale také se nechtěla sesypat jako domeček z karet. "A druhý den, jsem si dávala cigaretu v okně a on přišel, že jestli nechceme někam jít, tak jsme šli na jídlo. Jo ten den probíhal úplně v pohodě, normálně jsme se bavili a rýpali jsme do sebe, tak jak to dělám třeba se Shu nebo s tebou. Trochu jsme se zakecali a nakonec jsme šli na jeho pokoj, protože jsem měla chuť na cider a on mě pozval, no... byli jsme na pokoji, poslouchali jsme hudbu, bavili se o trendech a trošku pili. Pak si lehl na postel a já ze srandy si sedla bokem na něj, dělávala jsem to takhle i u bratrů. No možná jsem to trochu přepískla a on mi tu provokaci vrátil i s úroky. Zpacifikoval mě a pak přišlo něco, za co jsem ho proklínala..." dlouze se nadechla, raději se ani nedívala na Niko, nechtěla vidět její face expressions, raději ne. "A on mě dvakrát políbil na krk, a ty víš jak jsem na krk citlivá, i když jsem se chtěla bránit nemohla jsem... jsem prostě blbá, můžu si za to víceméně sama." zamumlala a sklopila hlavu, vlasy jí napadaly do tváře, teď spíš čekala jenom na to, že Niko se zvedne a ona tam bude sedět jako hromádka neštěstí.

S vykulenýma očima se dívala na Emily. Původně se chtěla zasmát tomu, že to teda opravdu je ten Saiichi, bývalý spolužák, ale Emily očividně neskončila. Zarazilo ji, kolik toho na ni takhle vyplivla. Upřímně, kdyby cokoliv z tohoto prostě nezmínila, nikdy by se o tom nedozvěděla, neměla by jak. Tohle ji zamotalo hlavu ještě mnohem více. Ale jak se před chvíli zmiňovala o tom, že určitě přijde něco, co tohle euforické období naruší? Tak to přišlo. Přestěhovalo se to sem, a jmenuje se to Saiichi Nagatsuki. Pořádně ho neznala, navíc ji jednou i docela pomohl, ale podle toho, co o něm slyšela od spolužaček to byl někdo, kdo bez problému způsoboval problémy ostatním. Podívala se stranou, a povzdechla si. Úsměv ji zmizel z tváře. Takže takhle to je... Zamumlala si pod nosem. Víš, jakou měl Sai ve škole pověst? Zeptala se jí. Nevěděla, co ji přesně o sobě Saiichi řekl, ale co o něm věděla, byl to výborný herec. Není to tak, že bych ti nevěřila, ale jde o to, že na něm prostě něco je. Mluvili jsme spolu jenom ojediněle, a pochybuju, že si to on vůbec pamatuje, ale i tak jsem z něj měla ten pocit. Zakroutila hlavou, a skousla si ret. Asi ti nevyprávěl, jak mě jednou zachránil? Nečekala jsem to, rozhodně ne od někoho jako je on, ale o tom to je, mám pocit, že prostě nemůžu předvídat, co udělá dál, a nemůžeš to předvídat ani ty. Opět se ji podívala do tváře. Takže ti nezazlívám cokoliv z toho, co se stalo... A z toho, co se může stát. Opět si skousla ret, a sklopila oči. Měla pádný důvod, proč se tohoto bát, ale nebyla si jistá, jestli o tom má Emily vyprávět. Navíc to na celé situaci tehdy nic neměnilo, ale i tak... I tak měla pocit, že se historie opakuje.

Měla pocit, že se jí ulevilo. Ulevilo se jí strašně moc, pevněji stiskla její ruku a podívala se jí do očí. Musela se usmát, byla ráda, že je tu. Jako kdyby pomalu léčila její zničenou duši "Ano povídal mi to. Povídal mi i to, jak jsi to měla na základce těžké, když se dozvěděli o tom, že jsi lesba." podívala se na nebe a zavřela oči "Víš, ono jde spíše o to, že mu přijdu jiná, nejsem taková jako ostatní, nejsem ovečka co jde s davem, jsem živel, živel, který tě potom zabije, když jej moc krmíš. On sám ví, že já mu nepodlehnu, být v jeho kůži, dělala bych to samé. Navíc, je jediný, se kterým si připadám, alespoň trochu doma. Opít se a neřešit nic, provokovat se, jak jsem to dělávala s bratry, než jsem se odstěhovala." pověděla a podívala se jí do očí, byly sice spolu krátce, ale nechtěla se jí vzdávat, byla ráda, že má někoho takového, možná byla hloupá a naivní, ale pocity dělaly své. "Je prostě někdo, s kým si rozumím, ale tím nemyslím, že bych si nerozuměla s tebou, je mi s tebou báječně. Ale v té míře, v míře šílenství. Prostě když vypustíš dva čerty z krabičky v jedné místnosti s různými krámy, začnou ničit vše."

Pustila její ruku, a zvedla se z lavičky. Měla pocit, že ji pořádně nerozumí, že nechápe co se ji snaží říct. Neví, že mu "nepodlehneš". Naznačila uvozovky, a podívala se stranou. Potřebovala tak dvě vteřiny, aby si v hlavě uspořádala myšlenky. V rukou sevřela lem sukně, aby se ji nechvěly. Tohle tvrdila i moje první a nejlepší kamarádka jakou jsem kdy měla. Jako kdybych ji slyšela, přesně to samé. On po mě jde jen protože chce dobývat, ale je mu to k ničemu. A jak to dopadlo?! Uvědomila si, že začíná zvyšovat hlas, tak se zhluboka nadechla. Když byla vzteklá nebo rozhozená, draly se ji do očí slzy, a tahle situace nebyla výjimkou. Nevím, jak se ti jeví, ale já jsem ho vídala každý den bůhví kolik let, a prostě nemůžu jen tak věřit tomu co mi tady teď říkáš. Řekla nakonec co nejrychleji, aby skryla chvění hlasu.

Pozorovala jí, věděla, že to posrala. Ale raději bude žít s pocitem, že jí řekla pravdu, než aby se každý den užírala, že jí lhala do očí a dělala, jakoby se nic nestalo. Černé myšlenky dostaly polínko do doutnajícího ohně a rázem nabraly na síle. Hned se chytla za hlavu a slabě sykla bolestí. *SHUT UP* zavrčela si v hlavě a dlouze se nadechla *Stay calm, stay calm* povídala si v hlavě, zatímco se snažila zachovat chladnou hlavu, v téhle situaci, která jí málem přerostla v další kolaps. To by jí ještě chybělo. Vstala z lavičky, teď si musela plánovat všechno co řekne. Jedno špatné slovo a šla by do kytek i její celá psychika. Došla k ní a otočila si jí k sobě, její tělo se celé chvělo, byl to strach, který nedokázala popsat. Hrudník se jí svíral, špatně se dýchalo. "Vím, že se ti to nechce věřit. Ale Niko... Niko..." měla pocit, že její hlas se lámal, oči pálily jako kdyby do nich nakapala savo. "Niko já tě miluji." pověděla tiše, ale tak aby to slyšela "A to se nezmění, je mi jedno jak se bude snažit, já se tě nevzdám. Tohle je moje slovo gentlemana, přísaha, kterou beru až do morků kostí vážně." její ruku pevněji stiskla *Drag the chains, drag the chains, With all the strength you may, Drag the chains, drag the chains, 'ere they'll drag you away* povykovaly na ní hlasy, chtěly jí, svázat a stáhnout.

S rukama spuštěnýma podél těla se dívala do země. Slova Emily se tak nějak slévala dohromady, až na jednu frázi. Když vyslovila ty dvě slova, u kterých upřímně pochybovala, že je jen tak rozhazuje okolo, už to nevydržela, a naprosto seriózně se rozplakala. Kéž by jen to. Sesunula se k zemi. Dřepla si, a objala si rukama kolena. Z očí ji tekly slzy, ale držela zuby pevně zatnuté, a všechny vzlyky zamknuté hluboko v hrdle. Tohle je zlé, tohle je moc zlé... Opakovalo se ji v hlavě pořád dokola. Bylo to přesně to, co chtěla slyšet, ale ne v téhle situaci. Ne jako nějakou záchrannou síť. I přesto to ale bylo řečeno upřímně, alespoň to si myslela. E-Emily.. Procedila skrz zuby, ale hlas ji neposlouchal, znělo to spíše jako šepot. Chtěla ji říct, že se nezlobí, že se nic neděje, ale její duše i hlava ji to nedovolovala. Byla zpátky v minulosti, zpátky v dobách, kdy se uzavřela naprosto do sebe, a odmítala vylézt ven. A ty zdi, které tady začala bourat, jako kdyby se samy znovu zabetonovaly okolo ní. Celé její tělo se chvělo, ale jinak se nemohla pohnout.