Jezero

Věděla, že je to špatné, špatně byly na tom obě. Ale musela si nechat tu chladnou hlavu, chladnou palici, aby dokázala uvažovat racionálně. Vlepila by si facku, ale chytnutí Niko, aby nedopadla tvrdě na zem, bylo přednější. Mlčela. Neměla co jí říkat, připadala si hrozně, věděla, že jí ublížila. Bolestně se kousla do rtu, až z něj ucítila chuť rzi smíchanou s teplavou tekutinou, krví. Držela jí pevně, odmítala se jí pustit. A ty okovy, okovy, které se omotávaly kolem její ztřeštěné duše a dusily jí, potlačovaly její identitu, zahubit jí chtěly. Tak se cítila. Sáhla si tolikrát na dno a vždycky se z něj dokázala odrazit. Ale teď, to byl sakra těžký skok. Připadala si malá, na to jak všem tvrdila jak je vyspělá, dočista malá. Jemně chytla Niko do náruče a rozešla se k lavičce. Posadila se a nechala Niko stále v náručí, snažila se jí utěšit alespoň takhle. *I'm sorry* pověděla si vzduchu zatímco první pramínek slzy sjel po její tváři

Oběma rukama ji objala kolem krku, a naprosto se na ní natiskla. Cítila se, jako kdyby s z ní brala životní energii. Nechápala... Nemohla chápat. E-Em... Já to nemyslela tak, ž-že ti nevěřím... Podařilo se ji promluvit skrze vzlyky, které už se ji nekontrolovatelně draly z úst. J-J-Já... Já se cítím v pasti. Pronesla, snažila se jí to nějak vysvětlit, aby to pochopila, aby ji neublížila a neodehnala ji od sebe. Kdysi... Když jsem vyrůstala, byla jsem sama. Nechtěla se k tomu vracet, ale musela. Musela se postavit svoji minulosti, a prostě ji to říct. Jako kdybych byla v síti, v temné místnosti, ze které jsem nemohla vylézt, ze které nebyl východ, a byla jsem tam úplně sama... Možná to dávám za vinu jemu. Možná to tak bylo. Někde hluboko uvnitř dávala za vinu jemu, že ji tehdy Emiko odmítla, i když to byl nesmysl. Co se do něj zakoukala, byla úplně jiná, změnila se. Byl to nesmysl, protože kořen toho byl v její orientaci, a ne v tom, že tam byl někdo jiný. Navíc co věděla, tak se mu ani nikdy nevyznala, obzvláště potom, co začala rozšiřovat, že je Niko lesba, a Sai začal Emiko bez ostychu odsuzovat. Mám prostě pocit, že se historie opakuje, že to bude to samé. Nikdo mi nemůže zaručit, že to tak nebude, protože nikdo z nás nevidí budoucnost... Dořekla. Doufala, že své myšlenky dostatečně dala najevo. Byl nesmysl, aby to dávala Emily za zlé, vždyť se v podstatě nic nestalo, minimálně ne z její strany.

Měla sklopenou hlavu a dívala se na její ubrečenou tvář *Another nail to my coffin* problesklo jí hlavou. Sama nevěděla, kolik těch hřebíků v rakvi už měla. Nespočetně mnoho. Lehce popotáhla, ale snažila se zůstat stále silnou, i když sama se mučela. Nejraději by se rozbulela jako malé dítě a nechala všechny ty roky ze sebe vyprchat pryč, ale to nešlo. Vnímala to, co říkala. Chápala ji, věděla jaké to je být sám, bez žádné naděje. "Big girls don't cry." šeptla potichu, ale sama měla k opaku. Její hlavu si natiskla více ke své hrudi, chtěla aby vnímala její tlukot srdce. Nebyl sic dvakrát klidný, ale v některých případech to mohlo zabrat a ona usoudila, že tohle bude jeden z těch případů "Jsem s tebou, ve zlém i dobrém." zašeptala a věnovala jí polibek do vlasů "Nejsi v tom sama, máš lidi okolo sebe, kteří ti pomůžou." slabě vydechla a zadívala se na jezírko, aby na chvíli "vypla". Vždycky si toho dávala více, než bylo zdrávo. Někdy měla pocit, že musí trpět za své hříchy, aby se potom mohla vykoupit, ale více tím krmila své démony. Čas od času se jí zdál sen, kdy byla naprosto zdravá, nemusela se bát něco udělat, aby nedostala záchvat. Nemusela se bát něco sníst, aby náhodou to neskončilo v záchodě, protože její žaludek si zrovna řekl, že odmítá jíst. Ale jak sama říkala, má ráda komplikovaný život.

Tiše se zadívala Emily do tváře. Pokusila se v sobě zadusit veškeré vzlyky, které by se velmi rády vydraly ven, kdyby jen dostaly příležitost. Mohla se tady klidně totálně sesypat, předvést špičkový hysterák, a ignorovat všechno dění okolo, ale to teď nehodlala dopustit. Chtěla se držet při zdravém rozumu, snažit se logikou přebít emoce, které teď proudily jejím tělem. Zhluboka se nadechla, než v pěstičkách pevně sevřela tričko Emily, a zabořila hlavu do jejího ramene, aby skryla svoji tvář před jejím zrakem. Nechci, abys mi pomáhala... Pronesla po pár vteřinách šeptem. Pokud tady má někdo někomu pomáhat, měla bych to být já tobě. Dokončila nakonec svou myšlenku, aby objasnila proč vůbec začala takhle mluvit. Cítila se poměrně jako husa, ale bohužel s tím nemohla nic dělat. Dalo by se to srovnat s panickým záchvatem, který nešel zastavit, když už na něj došlo. Veškeré své myšlenky směrovala k tomu, aby lépe ovládala zběsilý a nepravidelný tlukot svého srdce, a aby zastavila myšlenky chaoticky proudící její hlavou.

Dlaněmi jemně sjela na její záda a více si jí natiskla k sobě, více zavřela oči a dlouze vydechla. Zvláštní jak se věci dokáží rychle změnit o 180°. Teď však se snažila soustředit svoje myšlenky pouze na jednu osobu. Naprosto vypnula a vnímala její tělo, které svírala. "Všechno bude dobré, postarám se o to." odpověděla jí a dlaní přejela k jejím vlasům. Prsty zabořila do nich a lehce jí pohladila. "Nemusíš mi pomáhat, bude mi stačit, když se nebudeme obě trápit." slabě se pousmála, ale asi to neviděla. Potom se odtáhla a podívala se jí do očí. "Princ by se měl starat o princeznu a ne princezna o prince, ne?" pověděla vážnějším hlasem, ale uvnitř se třásla strachy, že se něco posere. Úplně to viděla, jen co se dostane a bude sama, složí se jako domeček z karet na postel, probrečí celou noc.