Park

Hneď prvý deň a už od nich odchádzajú ľudia. Nič nezvyčajné. Dvojičky rodiny Nobusake vždy mali vysoké štandardy. V ich očiach priemerné štandardy. Také istá, aké boli položené na ich plecia.
Nechala si otvoriť dvere akoby to snáď od neho očakávala a pokladala to za samozrejmosť. Predsa len... To je to najmenšie, čo jeden pre druhého môžu spraviť. Akonáhle sa pohodlne usadili v aute, povedala vodičovi nech ich zavedie do parku. Lebo prečo nie? Toto mesto ju nezaujíma. Nechce tu byť. A je tu, lebo musí. Lebo je tu jej milované dvojča a ak by niekedy niekto chcel rozdeliť, nedopadlo by to dobre.
Vodič zaparkoval pri vchode do parku, ktorý bol v porovnaní s ich záhradou... Obyčajný. Pokrčila nosom, aj keď nič nepovedala. Nepoďakovala. Len vystúpila. Podržala bratovi dvere.
"Toto miesto je ako potkania diera...." poznamela, ako sa jej opätok dotkol chodníku.

*Park huh? pomyslel si.. většinou bývá v parku hodně lidí, ale tohle město nevypadá zrovna nějak živě a tak je park asi vcelku dobrá volba. Přeci jen je celkem velký a najít tam někde místo, kde budou jenom oni dva určitě nebude nějak těžké. Když dojeli na místo sestra mu podržela dveře a on na ní děkovně kývl. Když vystoupil z auta a slyšel poznámku Sonady, tak se jen rozhlédnul po chodníku.. všude samé odpadky, to tady nemají někoho, kdo by to pouklízel? Ale jasně že ne, je to vcelku chudé město.. pořád nedokáže věřit tomu, že je tam jejich otec poslal. *No.. támhle to vypadá vcelku dobře *Řekl a zároveň ukazoval na lavičku mezi třemi stromy, kde to vypadalo vcelku přijatelně.. rozhodně přijatelněji než tento chodník po kterém právě šli*

Nepáčilo sa jej tu, bolo to jasné. Ale nič proti tomu spraviť nemohli. Ich otec je najvyššia autorita, že? Zvraštila obočie ako si obzrela park, no nakoniec ho povolila. Lepšie si zvyknúť si než tu na všetko len frfľať. "Na základe čoho nás sem poslal? Mohol nás poslať kamkoľvek! Paríž? Predstav si Paríž. Neboli by sme tak ešte ďalej od neho? Nebolo by to lepšie?" Vypustila to všetko v jednom výdychu krútiac hlavou. Pohodila rukou. Bola to skôr len rečnícka otázka. Bolo zbytočné klásť otázky.
Prstami odfrkla chrobáka na bratovom pleci pozrúc sa na lavičku medzi stromami, na ktorú ukazoval. Zastrčila si tmavé vlasy za ucho. Ešte stále sa nepreniesla cez náhly odchod. "Ako dlho tu musíme byť?"

Asi za nás nechtěl utrácet víc, než by musel *Potichu odpověděl své sestře.. ale ono to v podstatě nebylo zas tak pravda, protože můžou stále utrácet jeho peníze za věci pro sebe. Ale jak dlouho? Co když se na ně vykašle úplně? No není to rozhodně něco, nad čím by chtěl přemýšlet.
Hlavní myšlenky teď směřují k otázce, kterou položila Sonada..* Mhm? *Zamumlal tázavě na její otázku* Pravděpodobně.. dokud nedokončíme.. tu školu.. nebo dokud ho nepřestane bavit nová rodinka *Začátek věty řekl zasekaně, protože tomu prostě nevěří a nechce tomu věřit. Muset opustit pohodlí svého domova kvůli tomu, že se nezamlouvali nové přítelkyni jejich otce.. jasně chtěla, aby novým středem vesmíru bylo její dítě.. druhou část věty řekl naštvaně a s opovržením. Ne a ne pořád věřit tomu že musí být tady..* Ale spolu to nějak zvládneme Sonado *Řekl otáčejíc se na ni s úsměvem na tváři, přičemž šli směrem k lavičce.

Zdvihla kútik pier do úškrnu, keď spomenul novú rodinku. Nová rodina. Ako rýchlo ich nahradil, keď mu mladšie mäsko spadlo do lona, huh. To, že vyhodil ich matku jej mohlo byť ukradnuté. Jedna dva a starosti boli preč. Bola to len žena, ktorá ich porodila. Nebola im k ničomu. Neužitočná.
Zľahka položila ruku na jeho pažu, keď jej zasekane začal odpovedať. Chlácholivý dotyk, napriek tomu, že by najradšej nasadla do auta a odvliekla jeho novú milenku za vlasy von z domu, ktorý už nie je ich domovom. "Ľudia sú tak ľahko nahraditeľní. Tak... pochabý," pokrútila hlavou. Ľudia sú ako jednorázové servítky, že...?
Prikývla mu s úsmevom. "Všetci okrem teba, braček." Mali jeden druhého. To bolo dosť.
Ako sa blížili k lavičke park bol stále prázdny. Kde tu prebrázdil oblohu vták, niekde sa ozval šuchot listov.

Pouze přikyvoval a nic neříkal.. akorát se na ni usmíval. Když konečně došli k lavičce a sedli si na ni, přitiskl se co nejblíže k ní a položil si její hlavu na své rameno. *Myslíš, že v téhle díře může být vůbec někde nějaká zábava?* On sám si myslí, že ne, ale co, oni se dokážou zabavit i sami. Bavili se tak až doteď.. ostatní děti se kterými si hráli se je spíše snažili jen ztrapnit, udělat jim ostudu.. Proč? Protože jim ostatní záviděli. Všichni byli takoví obyčejní, nic čím by se jejich rodiče mohli chlubit.. ale my? My hráli na koncertech, byli jsme středem pozornosti před ostatními známými našeho otce. Ti parchanti si teď musí mnout ruce, když zjistili že nás poslal do takové díry a doslova nám zakázal ho navštěvovat.. že prý by na nás neměl čas, že se musí věnovat jiným věcem..

Hlava jej padla na jeho plece ako by tam patrila. Bolo to zvláštne. Ale berúc do úvahu, že spolu vyrastali spoliehajúc sa len jeden na druhého, tak to bolo hádam normálne.
Preložila si nohu cez nohu položiac ruky na kolená. Na chvíľku zatvorila očká potiahnuté nočnou oblohou než k nemu vzhliadla spod mihalníc a potom pohľad sklopila. Či je tu nejaká zábava? V tomto meste, ktoré sotva poznajú? "Videla som z okna...bary. Obchody...." Pokrčila plecami. Videla všetko, čo klasické mesto máva, ale či je tu nájdu zábavu? Zatiaľ nevidela ani jednu živú dušu.
Začala nervózne poklepkávať nohou. Kliknutie opätkom. "Nič, čo by sme nevedeli dopriať z pohodlia domova. Môžme sa zabaviť s ľuďmi, keď nejakých zbadáme," uškrnula sa s ľahkým smiechom. Bol to žart, samozrejme! Ona by sa nikdy nezahrávala s ľuďmi! Prečo by to len robila, že.

*Když se konečně probudil Richard před ním přistál a mával křídly, byl to závan větru který ho probudil.* "Jak dlouho jsem spal?"*Řekl si pro sebe, klobouk si vytáhl trochu víš, aby nebyl stažený úplně do čela a porozhlédl se okolo, bylo přibližně odpoledne a když se takhle rozhlížel po parku všiml si dvou lidí přibližně jeho věku sedících na lavičce docela blízko sebe, řekl si, že to bude nejspíš rande a nechtěl jinak otravovat tak se rozhodl nevměšovat, ti dva si byli docela podobní, možná prostě dokonalá shoda. Vstal, trochu se protáhl a rozhodl se, že je čas se proběhnout parkem a trochu provětrat i Richarda, takže se rozběhl po louce a jeho sokol se nad ním prolétal a kroužil okolo.*

Konečně měla volno, sice ne na dlouho, protože se bude muset vrátit na svůj pokoj, jelikož doktoři jí chtějí mít pod dohledem v noci. Neznala to tu, sice tu už byla nějakou chvíli, ale teprve dneska jí doktoři prvně povolili vycházku. Zákaz alkoholu, cigaret a návykových látek, jako kdyby slova neznala od nich. Stejně si čas od času zapálila, aby začala myslet na něco jiného, než na ostrou bolest, která jí vystřelovala do celého těla. Šla pomalým krokem, na její tváři byl vidět chlad. Jednou rukou držela stojan, na kterém visel Wilson. Hadice kapačky se táhla do její dlaně a tím dostávala přísun živin a prášku, takový koktejl. V druhé dlani držela skic, kreslila do něho aby zabíjela svůj čas na pokoji. Napadlo jí, že by jej mohla vytáhnout ven a něco hezkého nakreslit, počkat, ona nic takového nekreslila. Její malůvky byly plné smrti a agonie. Jak tenhle život proklínala. Její pohled uzřel lavičku, volnou. Pro ní to byla záchrana, alespoň nemusela zažívat ten pocit, že se někdo od ní zvedne a odejde pryč. Usadila se na lavičku a dala stojan s Wilsonem do stínu "Wilsone? Co kdybych něco tady nakreslila, když už jsem tady." pověděla jemným hláskem a přetočila pár listů ve skicu na volný list.

Nebyl lepší čas se jít projít, než právě teď. Už konečně není takové teplo a na nebi jdou vidět krásné hvězdy. Prochází mezi stromy s telefonem v ruce a projíždí si zprávy od přátel. Nic zajímavé. Už je to nějaká doba co si užil nějakou srandu, ale to se v jednom blbě dělá. Nuda ho donutila zabrousit do jeho galerie a to přesně do složky, kde si ukládal fotky z dětství. Byla plná nostalgických vzpomínek, na děti ze sousedství a pískoviště u hřiště, na kterém strávil tolik času. Všichni už se dávno odstěhovali kvůli škole, takže ty časy už nikdy nezažije. Sice by bylo asi divné vidět šestnáctiletého kluka na pískovišti, ale ať si každý myslí co chce určitě by to byla prdel. Chvilku se ještě kouká na fotky, když mobil zamkne a schová do kapsy. Super teď bude přemýšlet na zbytečnostmi, kvůli blbým fotkám z dětství. Jak si lehce udělat depresivní večer v jednom snadném kroku, zvládne i vaše dítě. Slyší v hlavě moderátora nějaké reality show. Po chvíli chůze, na lavičce poblíž uvidí zajímavou osobu. Jak jen zajímavý může někdo být. Obojek? Páska přes oko? Stojan s kapačkou? Rozhodně v něm vzbudila zájem. Nějakou dobu přemýšlel jak se přiblížit, když nakonec všechno vzdal a prostě a jednoduše k ní přišel. "To máme dneska ale krásnou noc." Teprve až tu větu vyslovil, si uvědomil jak moc zní jako nějaký pick-up line z knížky "Jak poprvé oslovit holku." "Teda... Hmm... Jak je?" Opravil se rychle ,ale trhaně a snažil se tak zrušit to co řekl předtím. Super skvělá práce.

Netušila jak dlouho tam mohla být, seděla stále na jednom místě, jenom její ruce se pohybovaly s lihovkou papíře jak kreslila, nebyly to žádné majestátní díla. Obyčejné malůvky, ve kterých dávala najevo svojí bolest, kterou si zrovna procházela. "Co myslíš Wilsone? Povede se mi to jednou?" podívala se na váček a potom na kresbu. Byla to ona, smyčku měla kolem krku. Její tělo bezvládně viselo nad zemí, jak moc si tohle přála. Přetočila na další stránku, když v tom se objevil nějaký kluk, který na ní hned něco začal mluvit. Lehce otočila hlavu a prohlédla si jej chladným pohledem. Zvláštní, nikdo jí takhle sám od sebe, kromě doktorů neoslovoval. "Nebesa, nejsou nic než umírající hvězdy." odpověděla monotónním hlasem "Tady Wilson to může potvrdit." opět se podívala na plastikový váček, který měl nakresleného smajlíka a nad ním bylo napsáno "I WILL...". Vypadal docela nervózní, jistě, její vzhled a výraz zaskočil snad úplně každého "Neustálé žití v bolesti a myšlení na smrt." pověděla mu její náladu, neuměla se chovat ve společnosti. Potom začal zvonit zvoneček. Bezmyšlenkovitě vyndala přístroj z kapsy a vypnula jej. Potom s menším chrastěním vytáhla plastikovou bedničku, kde byly oddělené komory. Jednu z nich otevřel a vysypala si na dlaň převázanou obvazy směsici asi pěti prášku. Jeden po druhém začala postupně vkládat do úst a potom polkla, běžná rutina

"Wow wow wow.." Nastavil před sebe na obranu ruce. Z jejích odpovědí, byl snad ještě více zmatenější, než z jejího zvláštního vzhledu. "Umírající hvězdy? Žití v bolesti? Myšlenky na smrt? Holka to je na mě moc negativna najednou. Nemáš tam raději něco jako. Je mi fajn?" Prohodil s úsměvem na rtech, který ale v takovéhle situace nedokázal moc dobře vykouzlit, takže z toho byl jen nějaký pokřivený výraz v obličeji. To bylo snad to nejdepresivnější, co kdy slyšel a to toho sakra slyšel. Když začalo něco zvonit lehce nadskočil. Ona osoba vytáhla něco z kapsy, vypadá to na zdroj zvonění a vypnula ho. Poté otevřela krabičku a začala se ládovat nějakými prášky. Celé to sledoval s otevřenými ústy. Ještě neviděl aby někdo snědl tolik tabletek najednou. "Ehm.. Budeš po všech těch prášcích v pohodě?" Tahle osoba byla divná, až moc divná. Proč sakra vypadala tak jak vypadala, utekla snad někde z ústavu? Neměl by se jí pokusit pomoct? Nebo snad zavolat policii? Hlavou se mu začalo vířit tolik myšlenek až ho z toho lehce začala bolet hlava.Super. Možná by si mohl říct o jednu z jejích tabletek, to by určitě byla sranda. Pojďme se společně zdrogovat bude prdel. Ještě nějakou dobu na ní v úžasu hleděl a pak přesunul pohled na kapačku. Něco na ní bylo namalované, nějaký obličej. Dobře, tohle už divnější asi nebude. Zítra mě asi někdo unese vesmírnou lodí.

"Co myslíš Wilsone, uteče ten kluk?" pověděla opět plastikovému sáčku, nehodlala skrývat to co měla na mysli, zvykla si, že lidé od ní na ulici utíkali. Řvali, že ta holka musí do blázince, někde jí zavřít a nechat jí chcípnout o samotě. Potom se na něj podívala, chvíli jej sledovala. Její výraz byl neutrální, její oči chladné jako samotná zima na Sibiři "Fajn? Jaké je to se mít fajn?" ani nevěděla, kdy takovou odpověď naposledy řekla, když jí byly čtyři roky, asi někdy v té době. Ten výraz chápala, nebyl jediný, kdo na takový mix prášků díval vyjeveným výrazem. Podívala se na obvaz na dlani, byl už mírně potrhaný a nasáklý kapkami krve. Možná byl čas jej vyměnit. "Ano." odpověděla jednoslovně na jeho otázku s prášky. Potom si začala sundávat obvaz na dlani. Její ruka byla posetá jizvami, některé byly čisté bez šití, ty měla od sebepoškozování a potom ty, které měla po operaci. Na vnitřní straně měla nezahojenou ránu, která čas od času krvácela a dnešek nebyl výjimkou. Pár kapek sjelo po dlani a spadlo na zem. Ona však na to nereagovala, byla zvyklá. Z kapky vytáhla nový obvaz a začala si vázat dlaň

Kdo je sakra Wilsone? Tu otázku nevyslovil nahlas spolkl ji, teď nebyla zrovna doba na to se ptát šílené holky na její imaginární kamarády. Její oči byly chladné, až mrtvé. Co se jí sakra stalo? Její odpověď na otázku jestli je fajn ho zarazila. Nějakou dobu přemýšlel, než odpověděl. "Jaké to je? No..." Musel si svoji další odpověď pořádně promyslet, popravdě ani nevěděl jak odpovědět. "Takové to.. Jak.." Prostě nenacházel slova. Nevěděl jak to popsat. Já vlastně ani sám nevím.. asi.." Skvěle, dobrá práce podařilo se ti jí to skvěle vysvětlit. Teď už to konečně chápe, zachránil jsi den. Celou tu věc ohledně prášků nechal plavat, nechtěl se v tom vrtat více, než bylo třeba. Trochu více prozkoumal její obvazy. Proč je tam asi má. Nějaké rány, možná popálená. Když si začala obmotávat její obvazy, bedlivě ji sledoval. Jakmile ho sundala, a on uviděl její ruku zatajil dech. Tolik ran, a některé nejsou ještě ani zahojené, nebo ošetřené. "Nemám ti zavolat nějakou pomoc? Nebo je něco co bych mohl udělat?" Matka ho vždy učila, že lidem se má pomáhat, ale to co tady viděl by určitě překvapilo i ji. Není si úplně jistý, jestli vůbec nějak může pomoct na tohle by se spíše měl podívat doktor a ne středoškolák.

Nenacházel slova, takže sám to nevěděl. Naučila se za těch pár let, že pokud někdo neví jak něco popsat, sám to nezná tak dobře. Ano mohl se mít fajn, ale také to mohla být pouze maska. Její výraz se neměnil, v duchu se divila, proč s takovou holkou, co může každou chvíli umřít se baví. Dovázala si obvaz a připnula si jej, aby jí nespadl "Pomoc?" kdyby mohla, začne se smát. Nebyla ten typ co vyčítal, byla ten typ co si nechal všechno pro sebe. Průbojnost nebyla žádná, byla taková ta hadrová panenka co si nechala všechno líbit a doufala, že to někdo jednou někdo přežene a zabije jí. "Ten je vtipný Wilsone, on se ptá, že jestli nepotřebuji pomoci." zadívala se opět na svůj váček se smajlíkem, jí to přišlo vtipné, avšak tvář ani hlas, tomu nedodávaly šťávu. Potom si však uvědomila, že něco by mohl udělat, ale to by stejně neudělal. "Jedině jak bys mi mohl pomoci, je to, kdybys mě zabil, viď Wilsone?" zadívala se na svůj skicář, přetočila stránku a opět lihovkou začala do něj kreslit

Nechápal, proč zrovna tohle jeho slovo musela zopakovat, jakoby ani nechápala, proč by něco takového chtěl udělat. Jeho pohled znovu přeletěl na její kapačku. Takže tohle je Wilsone? Bylo to logické vysvětlení, ta tvář na tom sáčku a proč furt mluví, i když tu nikdo není. Jen lehce pokrčil rameny, pořád lepší, než mít kamarády úplně imaginární, close enough. Trochu se napjal očekáváním, když řekla, že tady něco je. Pak se ale zarazil. Cely zamrzl. Cítil, jak mu najednou začala být zima. Vypadá to, že se potí. "J-jak to m-myslíš?" Vykoktá ze sebe nakonec. Nakonec se pletl, mohl dnešek být ještě divnější, po tom co slyšel tohle ho už snad nic nepřekvapí. "Sorry, ale moc nemám chuť." Prohodil a snažil se zavtipkovat, tohle ale sranda nebyla. Jak se na něco takového vůbec mohla zeptat? Tohle už je moc. "Co kdybych zavolal policii, než se ti něco stane." Řekne a z kapsy si znovu vytáhne svůj mobil.

Přesně tuhle reakci očekávala, nemohla za to, že byla taková. Ale tohle měl za to, že jí vůbec oslovil. "Stále nemáš chuť odejít?" zeptala se jej. Vypadalo, že z ní začíná mít spíše deprese. Nedivila se, byl to ještě hloupý kluk, co nechápal pravou podstatou smrti. Dokreslila další kresbičku, tentokrát jí nůž projížděl krkem, jako nějakému praseti, které vykuchávaly. "Policie?" ten kluk asi zešílel, proč volal policii, a třeba se zeptat jí? "Vidíš to Wilsone? Člověka pustí na chvíli ven a volají na něho policii." pověděla suše, byla by zklamaná, kdyby měla alespoň špetku pocitů v sobě. Potom tedy vstala, pevněji se chytla stojanu. Neměla téměř žádné svalstvo v nohách, všude jí vozily na vozíčku, aby se náhodou nezranila "Pojď, půjdeme domů. Nebo na nás tady ten kluk ještě zavře." myslela to ironicky, avšak z jejího hlasu to nebylo poznat. "Stejně začínáš mít hlad." pověděla téměř prázdnému váčku

Jen tam tak přiblble seděl a koukal na ni. Mobil si znovu schoval do kapsy, po tom co mu řekla nějak ztratil chuť někam volat. Co to sakra má znamenat, takhle zmatený nebyl už věky. O co se tady vůbec jedná. Musel si uspořádat myšlenky. Před ním seděla nějaká hodně divná holka, nejspíše se sama poškozovala, z toho co viděl to tak alespoň vypadalo. To taky sedělo na to jak mluvila. Opravdu hodně depresivní a negativní. Chce umřít. Její kamarád je kapačka. Tohle je jebnuté. "Hele to nebyl můj účel, chtěl jsem jenom nějak pomoct." Zavolal na ni. Nemyslel si, že by ji zavřeli, i když.. když tak nad tím přemýšlel tak by jí možná dali do blázince a to by se dalo k vězení přirovnat. Zatraceně ona tu kapačku i krmí, to by ho dost pobavilo, kdyby tahle situace nebyla tak vážná.

Zastavila. Chvíli tam jenom stála a dívala se do blba, nebylo jí jak pomoct. Jak by jí chtěl pomoct, zavolat pomoct? Pffff... přes rameno se otočila na něj, aby na něj trochu viděla "Mně nelze pomoci." pověděla temným hlasem, myslela to vážně. Chtěla mu dát najevo, ať se ani o to nepokouší. Vystačila si sama a... i s Wilsonem. Potom opět udělala pár kroků. Následně sebou trhla a tělem jí projela šílená bolest. Oběma rukama si křečovitě chytla stojanu a zorničky se jí z bolesti stáhly. Na tu bolest si zvykla, horší bylo to, že její tělo bylo úplně paralyzované a strnulé v pohybu. *Sakra* zavrčela si pro sebe v hlavě. Teď by se pomoc hodila. Doufala, že tam ten kluk nebude stát jak tvrdé Y a jenom tupě nečumět.

Pche.. Nelze pomoct. Každému jde pomoc, nějakým způsobem určitě. Ať už je jí cokoliv, ať ji trápí cokoliv, pokud má někoho s kým tohle všechno může sdílet vše jde mnohem lépe. Od toho si přece vymyslela Wilsona. Pak si ale všiml v jejích chování něčeho divného. Nějak se zarazila v pohybu a vypadalo to, že stojan kapačky pevně drží, to by nebylo tak divné, ale on tu kapačku opravdu pevně. "Jsi v pohodě?.." Postavil se z lavičky a pomalu šel přímo k ní. Neměl nejmenší ponětí co se s ní děje. Došel až k ní a všiml si, že je mnohem bledší než byla a jen tam tak stojí, na jejím postoji bylo ale něco divné, vypadala jakoby se nedokázala nijak uvolnit. Pak mu došlo, co se asi dělo. "Z-záchvat?" Vychrlil ze sebe. Neměl nejmenší tušení co měl dělat, něco takového nikdy nezažil ani nikoho s něčím takovým neviděl. Tak nějak ji podepřel tělo, a zázrakem ji dostal z ruky stojan. Co to je za nadlidskou sílu. "Nemám nejmenší ponětí co dělat, musíš mi říct co mám udělat." Doufal, že ze sebe nějak vyplivne instrukce.

Začala rychleji oddychovat, její dech byl opravdu hlasitý. Tohle se stávalo běžně, zažila i horší stádia, ale tohle se dalo zvládnout. Alespoň věděla, že u tohohle zafunguje injekce. "I- injekce." dlouze vydechla a potom začala kašlat. Byl to suchý dráždivý kašel, po kterém vykašlala krev na zem. Když se uklidnila, stále jí z koutku tekla krev. "Fajn..." řekla si spíše pro sebe, stojan se trochu klepal z její křeče. "Jestli mi chceš pomoci, tak mě sakra dobře poslouchej." byla by si to udělala sama, ale teď byla tak trochu odkázaná na pomoc někoho jiného. "V pravé kapse je injekce. Tu vytáhni, rozbal jí a potom jí píchni do kanyly co mám ve dlani." doufal, že to pochopil. Nehodlala mu vysvětlovat postup znova, snad to jeho mozeček pobere.

"Injekce jasně.." Prohlásí ještě stále celý v panice. Její kašel byl strašný, připadal si jakoby mu drásal duši. Z úst ji tekla krev a to ho ještě více vyděsilo, zatraceně co má dělat, kde má najít tu injekci. Potřebuje instrukce noták, hlavně ať to vydrží. Nezněla jako někdo kdo chce umřít, to byla asi jediná dobrá věc na celé téhle situaci. Vždy mysli pozitivně. "Pravá kapsa.. d-dobře.."  Vychrlil ze sebe a začal jí prohrabovat kapsy. Kde sakra je, nemůže ji najít. Pak si uvědomí, že to je levá kapsa. Pane bože jak debilní někdo může být, okamžitě začal prohledávat pravou kapsu, než konečně nahmatal injekci kterou hledal. Podíval se na její ruku a hledal kanylu, vcelku rychle ji našel a vpíchl injekci rovnou do otvoru. Pomalu začal vpouštět substanci, ať už to bylo cokoliv, přímo dovnitř. "Snad se to teď už uklidní.." Hlesl a pořádně vydechl, byly to všechny útrapy, které v té chvíli cítil. Jako by z něj spadlo velké břímě. "Takovou srandu si užíváš často?" Prohodil směrem k ní s úsměvem na rtech. Byl v lehké agónii, takže i když tohle myslel spíše jako vtip, moc to tak nevyznělo.

Čekala to horší, ale ten kluk to zvládl. Její tělo se začalo po chvíli uvolňovat. Levá dlaň padla volně na zem a druhá se držela stále stojanu, ale ne tak křečovitě. Normálně se narovnala a setřela si krev z úst do obvazu. Sranda, nebrala to jako srandu, boj o přežití. Chtěla umřít nějakou normální smrtí, třeba ve spánku nebo s přeťatými žílami, ale v křečích, to se jí moc nechtělo. Podívala se na něj, její pohled se nezměnil. Stále chladný jako vždy. "Jestli tohle bereš jako srandu, tak jsi stejný psychopat jako já." odpověděla bezmyšlenkovitě, z kanyly si vytáhla jehlu a dala jí do plastikového boxu, kde měla i prášky. Potom jej opět schovala. "Díky..." dodala, necítila vůči němu žádný vděk, nýbrž to řekla spíše ze slušnosti. Potom se podívala na Wilsona "Musím jít, Wilson má hlad." řekla a dala se do kroku

"To můžeme být psychopati spolu." Jeho úsměv byl stále stejný, plný úlevy že už je po všem. Tohle byl rozhodně zážitek na který se jen tak jednoduše nezapomene. Právě někomu zachránil život, je to hrdina. Měli by mu dát medaili a označit ho za krále světa. Takový pocit měl prvně v životě, upokojení ze sebe sama, z dobře odvedené práce. Když už se konečně přestal rozplývat sám nad sebou viděl, že ona dáma už se vzdaluje. "P-počkej.. Řekneš mi alespoň jméno? Třeba se ještě potkáme." Takovou holku rozhodně nemohl nechat samotnou, je dost možné že by si něco udělala. A on by z toho pak byl celý špatný. Nikdy není ok, když někdo koho znáš umře. Né, že by s tím měl nějak extra zkušeností, jen par dědečků, ale příjemný pocit to určitě nebyl. Doufal, že by ji mohl třeba ukázat jak fajn je žít. Někdy.

Nemyslela si, ten kluk s psychopatem měl společné to, asi jako pes s kočkou. Cítila konečně úlevu, sice bolest nezmizela a pulsovala do celého těla, ale mohla se hnout. Věděla co jí čeká na pokoji, další testy, kapačky, prášky, běžná rutina. Potom se opět zastavila. "Kay." pověděla před sebou a opět se rozešla, pochybovala, teď zase bude chvíli na pokoji, než jí doktoři pustí zase někdy ven. A kdyby chtěl, ať si to najde. Přece jenom v novinách je docela profláklá.